Blassova planeta .....1 SF povídka

26. červen 2008 | 18.00 |
› 

Blassova planeta

Skřípot kovu, náraz ... Na okamžik jsem se probral a zjistil, že celý panel září modrými kontrolkami. Záložní okruh tedy pracuje, zalil mě pocit úlevy, než jsem se znovu propadl do tmy.

Běžím s kamarády parkem, pronásledujeme partu ze sousední ulice. Prchají. Dlouhými skoky doháním nepřátelského vůdce. Už, už bude mým zajatcem. Náhle cítím ostrou bolest. Kámen vržený plnou silou mě zasáhl do čela. Padám. Řinoucí se krev oslepuje. V dáli slyším ječení sanitky, stále silnější a zřetelnější.

S neuvěřitelnou námahou otvírám oči. Siréna se změnila v poplachový signál. Na panelu teď bliká řada rudých světlušek. Havárie, uvědomuji si a hledám navigátora. Leží stočený v nepřirozené poloze mezi rozbitou aparaturou a nehýbá se. "Hanku! Hanku!" Žádná odpověď. Zmocňuje se mě strach. Zůstanu sám na cizí planetě?

"Palivo z poškozených nádrží proniká do energetického sektoru," oznamuje další jobovku centrální počítač.
Vypínám jednotlivé sekce, i když vím, že si moc nepomohu. Nouzové zdroje, které vypojit nemohu, stačí, aby loď proměnily v plamennou výheň. Kolik zbývá času, než hladina dosáhne jejich stanoviště?
Zaslechnu slabé zasténání. Hank žije! Opatrně ho pokládám do uličky. Je zkrvavený, v bezvědomí, ale dýchá. Nemám čas na řádné ošetření, musíme co nejrychleji vypadnout.
Údaje o planetě chybí, tak požaduji bleskovou analýzu.
"Kyslík 36,62%, dusík 60,37%, argon 1,74%," skřehotá počítač.
"Teplota?"
"23,6°C, vítr..."
Dál neposlouchám. Dá se tu žít. Jak dlouho?
Další čidlo zapojuje hned celý blok varovných světel. Táhnu přítele k nouzovému výstupu a horečně odjišťuji bezpečnostní zámky. Konečně mi cizí atmosféra dýchla do tváře. Blahořečím osudu, že nepotřebujeme skafandry. Pochybuji, že bych Hanka dokázal obléknout.
"Nebezpečí exploze," mele počítač a nabádá k opuštění lodi. Neztrácím rozvahu, rychle se vracím a vystřeluji soupravu pro přežití.

První dotyk s cizí planetou bývá slavnostní událostí, já jsem však na hony vzdálen všem vznosným pocitům. Nakládám si Hanka na záda a mířím k jakémusi kamennému valu. Spěchám, neboť ohnivá smršť nás může dostihnout každou sekundou.
Krůpěje potu štípou v očích a také navigátor je těžší a těžší. Jednou rukou přidržuji bezvládné tělo, druhou stírám pot a rozmazávám si jej i s krví po obličeji. Štěstí, že se nevidím. Napůl oslepený vrávorám ke skále, která nás snad ochrání před plameny.
Klesám na zem a vleču Hanka po písčité půdě. Postupuji nesmírně pomalu s vědomím, že buď se zachráníme oba anebo ...
Přebytek kyslíku opíjí, způsobuje euforii, jsem však u konce svých sil. Ještě několikrát popotáhnu navigátora krátkými trhy a potom padám vedle něj. Mlhavé bezvědomí. Konec. Finito!
Jsem v pekle. Palčivé teplo mě náhle zalívá ze všech stran a já křičím bolestí. Děsivé přízraky se vysmívají mé bezmocnosti a pitvorně se šklebí.
Nevím, jak dlouho trval tento fantasmagorický výplod mého mozku, než byl vystřídán obrazem méně úděsným.

Zelenavě zbarvené nebe s nadýchanými oranžovými mráčky. Krása. Jako blesk z čistého nebe mě zasáhne poznání: Havárie!
Pootáčím hlavu a hledám navigátora. Žije?
"Hanku!" opatrně s ním zatřesu. Mezi steny zaslechnu slabé, nicméně zřetelné: "Co je, Petře?"
Zaplavila mě vlna štěstí. Hladím ho po tváři a míchám lichotky s nadávkami. Nějaký čas to snáší se stoickým klidem, potom však docela roztomile řekne: "Drž zobák, kámo, nebo tě nakopu do zadku!" Páni! Tak tohle prý je nejslušnější chlap z dálkového průzkumu!
Poslušně zmlknu a čekám, až si srovná útržky událostí v natlučené makovici. Jen se potrap, holomku, myslím si a rozhlížím se po okolí. Pestrobarevný vak havarijní soupravy není vidět, avšak silný zvuk lokalizátorů naznačuje, že nemůže být daleko.

"Tak spusť," vybídl mě Hank, a já v krátkosti líčím události, které následovaly po nezdařeném přistání. Nepřerušoval mě, a když jsem skončil, jen stručně řekl: "Díky, Petře," a s pohledem upřeným na ohořelý vrak Fortuny se zeptal: "Jak si vysvětluješ tohle?"
"Asi porucha nadprostorového motoru."
"Nemyslím ten podělaný krám," zarazil mě. "Bez skafandrů jsme to tady nemohli přežít."
Až teď jsem si uvědomil, že jsme nedosáhli bezpečné vzdálenosti ani skalního úkrytu. Leželi jsme zatraceně blízko a na nechráněném prostranství. Pokrčil jsem rameny.
"Podívej," ukázal na zem okolo nás. Byla vyprahlá, zatímco místo, na kterém jsme leželi, mělo zřetelně tmavší odstín. "Chápeš?"
"Ne," přiznal jsem po pravdě. Laškoval jsem sice s jedním vysvětlením, jenže bylo příliš fantastické.
"Něco nás muselo zakrýt, ochránit," objížděl prstem kruhovou hranici.
"Svatý Martin svým pláštěm," řekl jsem ironicky. "Vidíš snad nějakou ochranu? Kdo by ji instaloval, a když, tak proč se ksakru neukáže? Proč?!" útočil jsem na Hanka.
"Fakt je, že žijeme, i když tady muselo být peklo."
"Máš pravdu. Dokonce se mi o tom zdálo," připomněl jsem si nepříjemný sen.

Dloubanec do žeber mě vytrhl ze zamyšlení. "Co je?"
Podívej, tam!" zašeptal Hank.
Bleskově jsem pootočil hlavu. Skutečně! Mezi kameny se cosi pohybovalo. Hmátl jsem do kapsy a vzápětí tiše zaklel. Neměl jsem u sebe žádnou zbraň. "Průšvih," hlesl jsem rezignovaně a s nepříjemným mravenčením v celém těle jsem sledoval blížící se stvoření. Nespěchalo, ale nebylo pochyb o tom, že ví o naší přítomnosti.
Třpytné záblesky neposedně poskakovaly, ztrácely se a opět se objevovaly. Kovový lesk.
"Tohle je ... "
"Robot," doplnil mě Hank. "Myslím, že máme štěstí."
"No jasně. Odvezou nás do prvotřídního hotelu. Transparenty, hostesky, tak si to představuješ?"
"Proč ne," uculil se. "Jsme přece "
"Dvě nemehla, která jim spadla na planetu jako přezrálé hrušky," brzdil jsem jeho nadšení.
"Nebojte se, lidé," zablekotal robot a zamířil přímo k nám.
Pozemský jazyk na neznámé planetě? Chtělo se mi překvapeně zakroutit hlavou, ale pro jistotu jsem zaujal postoj hodný dobyvatele kosmických dálav.
"Odkud znáš náš jazyk?" vyzvídal navigátor v obdobné póze.
"Spojili jsme se s počítačem, než vaše loď explodovala.
"To vy jste nás zachránili?"
"Zastínili jsme vás ochranným polem."
"Díky, kamaráde," řekl jsem vřele a vůbec mi nevadilo, že jde o pouhý stroj. "Jak se nazývají zdejší bytosti?"
"Nejsou tu jiné bytosti."
"Neobydlená planeta?" zalapal jsem po dechu.
"Jsme tu my!" zaznělo rezolutně.
"A kde jste se tu, k čertu, vzali?!" vybuchl Hank podrážděně.
"Zanechala nás tu Zontarská expedice. Vybudovali jsme základnu a teď čekáme na osadníky."
"Čekáte dlouho?"
"Téměř 400 vašich let."
"Vždyť jsi jako nový," vyhrkl jsem nevěřícně.
"Máme dobře vybavené dílny."
"Kde jsou ostatní?" skočil mu navigátor do řeči.
"Nedaleko. Nechtěli jsme vás polekat."
"Poslyš, můžeš pro nás něco udělat? Někde se tu povaluje naše havarijní výbava."
"Hned ji přinesu," ujistil nás robot překypující ochotou.
"Tak co, Petře," obrátil se na mě Hank.
"Hostesky asi nebudou, ale mohli jsme dopadnout mnohem hůř."
"To mohli," souhlasil a s uspokojením sledoval robota nesoucího naše trosečnické propriety.

Když jsme se dali jakž takž do pořádku, ošetřili drobná zranění, obrátil jsem se na robota, který se neustále okolo nás ochomýtal. "Máš nějaké jméno nebo číslo?""Měl jméno, jenomže pro nás představovalo absolutně nevyslovitelný jazykolam. Dlouhou řadu různých zvuků a pazvuků prolínalo podivné škytání a bublání. Prostě hrůza.
"Budeš Jednička," rozhodl Hank. "Protože jsi prvním robotem, se kterým jsme měli kontakt."
Zdálo se, že je spokojen, snad dokonce nadšen nízkou číslovkou, pokud lze tento výraz o robotovi použít.
"Málem začnu věřit, že i robot může být ješitný," zasmál se navigátor a nechal přivolat ostatní plecháče.
Skupina asi dvaceti nejroztodivnějších robotů se zastavila opodál a pozorně si nás prohlížela.
"Tak co, fešáci, podobáme se vašim pánům?"
"Málo," zaznělo sborově, zatímco jejich optická čidla rozpitvávala každý sebemenší detail našeho vzhledu.
"Hezčí nebudeme."
Zřejmě jim náš vzhled příliš nevadil, neboť vzápětí následovalo pozvání na základnu. Rádi jsme přijali a šli s nimi. Šli, tedy tohle slovo platilo směšně krátkou dobu. S bídou jsme urazili pár desítek metrů a už se naše potlučená těla bolestivě vzpouzela další námaze. Naštěstí velké vznášedlo tenhle problém brzy vyřešilo a v pohodlí nás dopravilo na základnu.
"Vítám vás jménem Nejvyššího," zadeklamoval surrealisticky vypadající robot a doporučil nám odpočinek. Ochotně jsme uposlechli jeho rady . Dnes už toho na nás bylo příliš mnoho.

Konec první části

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (20x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář