Blassova planeta .....4

29. červen 2008 | 18.00 |
› 

Míjely dny a naše cesty se čím dál více rozcházely. Zatímco já opětovně prověřoval spojovací sekce, výrobní dílny, sklady a zpovídal roboty, vedl můj společník zahálčivý život. Často navštěvoval relaxační boxy s prožitkovými automaty a řízenými sny.
"Ani nevíš, Petře, oč přicházíš. Všechny ty krásné kočky, které by se po nás dříve ani neohlédly, mi teď leží u nohou a žebroní o mou přízeň," vyprávěl mi s rozzářenýma očima náplně svých seancí.
"Náhražka. Slabý odvar skutečnosti," mávl jsem pohrdavě rukou. "Já potřebuji cítit teplé ženské tělo, dotýkat se hebké pokožky, ne se mazlit s přeludem."
"Až to zkusíš, budeš mluvit jinak. V opačném případě můžeš tak akorát poplácávat Jedničku."
Hank měl pravdu. Prožil jsem příjemnou chvíli s Lýdií. Byla něžná i ohnivá, právě tak, jak jsem si zrovna přál. Ještě několikrát jsem navštívil relaxační box, podváděl Lýdii, než jsem si uvědomil, že se tohle zařízení pomalu stává návykovou drogou.

Už se zdálo, že moje pátrací akce skončí naprostým fiaskem, když mi nečekaně spadla do klína informace o zdejším kosmoportu. Zpočátku mě ponechala chladným, pak jsem ale vyskočil jako střela a zařval: "Kde je?!"
"Na ostrově nedaleko odsud, pane," řekl robot polekaný mým výkřikem. "Kdysi jsem tam pracoval."
"Rád bych si jej prohlédl."
"Nevím, jestli to půjde, pane. Stavba nebyla dokončena."
"Proč?"
"Příkaz Nejvyššího."
"Kosmoport nebyl nikdy v provozu?"
"Ne, pane. Ani vy jste ho nepoužili."
Taktní narážka na naši havárii mě rozesmála.

Jednička přinesl požadovaný autolektor a já si navolil oddíl "Hvězdné cesty". Na vrcholu slávy měli Zontarové šestnáct prosperujících kolonií, které čile obchodovaly s mateřskou planetou. Samotné názvy mi nic neříkaly a tak jsem nesměle požádal o jejich koordináty a hvězdné mapy. Čekal jsem odmítnutí, výmluvy, ale i tohle přání bylo splněno s naprostou samozřejmostí . Pokud jsou informace Nejvyššího pravdivé, a není důvod proč mu nevěřit, musíme podniknout vše, aby Zontarské dědictví připadlo Zemi.
Dalo mi dost práce, než jsem Hanka přemluvil na malý výlet. Zanícené oči prozradily, kde tráví většinu času.
"Měl bys trochu přibrzdit, kamaráde. Takhle si brzy zničíš zdraví i nervy."
"Neměj péči a přestaň se o mě starat. Nejsme na Fortuně, abych tě musel poslouchat."
"Omyl, navigátore! Havarijní předpis MS 2/16 potvrzuje mé nadřízené postavení i v této situaci."
"S havarijním předpisem běž do háje! Tady velí jiný pán."
"O důvod víc, abychom drželi pohromadě."
Hank zmlkl a teprve, když zahlédl mořskou hladinu, zeptal se na cíl letu.
"Zontarský kosmoport," oznámil jsem lakonicky.
"Cože?!" zvolal s nefalšovaným údivem.


Vychutnával jsem svůj triumf a čekal slova uznání. Místo toho však přišla studená sprcha.
"Tuším, co si od té návštěvy slibuješ, Petře, ale já na zázraky nevěřím," zdůraznil poslední slovo.
"Dobře víš, že se tam musíme podívat."
"Naděje umírá poslední?"
Lhostejný tón jeho hlasu mě vydráždil. "Hergot, chlape, vzpamatuj se! Copak se nechceš vrátit?!"
"Chtít je jedna věc a moci druhá. Ostatně, život tady se mi docela zamlouvá."
Pokrčil jsem rameny a nevěděl, co k tomu dodat.

Kosmoport zabíral téměř celou plochu rozlehlého ostrova a na první pohled připomínal naši bázi na Velkoru. Přistáli jsme poblíž letového střediska a než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, přišoural se správce i hlídač v jedné osobě.
"Co si budete přát?" zaznělo skřípavě, nicméně ochotně.
"Kapku se tu porozhlédneme. Provedeš nás?"
"S radostí," zajíkl se robot, přivolal mobilní plošinu a hned se ujal funkce průvodce.
Hankův pesimismus se ukázal oprávněný. Flotilu gigantických nákladních lodí, můj prvořadý zájem, tvořily výhradně jednoúčelové stroje, které se po přistání změnily v kýžený stavební materiál. Zvolna jsme míjeli torza Zontarských obrů, která tu před mnoha lety navždy zakončila svou vesmírnou pouť a v duchu jsme vzdávali hold geniálním technikům a tvůrcům.

Poněkud veselejší pohled skýtaly malé bojové čluny planetární ochrany, které tvořily hlavní obranný potenciál Nejvyššího, schopný odrazit případnou invazi. Rychlostí i palebnou silou mnohokrát převyšovaly nejmodernější pozemské bitevníky, jen akční rádius byl žalostně krátký.
"Ne, tudy cesta k záchraně nevede," připustil jsem s těžkým srdcem, když jsem si ověřil maximální dolet.
Ani řídící středisko nám náladu nespravilo. Jednotlivé sekce nebyly propojeny, řada přístrojů marně čekala na instalaci a tisíce vyčnívajících kabelů vytvářely nepředstavitelnou změť a chaos.
"Já to balím," oznámil Hank s neústupným odhodláním v hlase.
"Jak myslíš. Nebudu tě zdržovat."
"Zatracený cvoku! Ten bordel ti tu nestačí?! Co vlastně hledáš?"
"Nevím. Na mou duši, nevím."
"Najdeš tu pěkný kulový!" odplivl si znechuceně a rázně zamířil ke vznášedlu. Když viděl, že ho nenásleduji, vzdorovitě pohodil hlavou, vyložil potravinový balíček a beze slova odletěl.
"Kam teď?" obrátil jsem se na robota, který stál skromně opodál.
"Opravárenský sektor," navrhl.
"Funguje?"
"Jistě, pane. Občas provádíme údržbu bojových člunů."
"Uvidím jej v provozu," ožil jsem.
"Opravárenské skupiny přilétají pouze v době revize. Stálá přítomnost by byla neefektivní."
"Jo," souhlasil jsem a ztratil zájem.
Dva dny jsem prolézal vraky nákladních lodí, zkoumal pohonné jednotky, navigační a bezpečnostní systémy. Profesionální zaujetí mě zcela pohltilo a jistě bych tu vydržel déle, nebýt toho, že Nejvyšší zatoužil po naší přítomnosti.

Druhý rozhovor měl šokující úvod. Tvář profesora Nortona zmizela a místo ní se na obrazovce objevil příslušník Zontarské civilizace. Zontaři zcela nepochybně patřili k humanoidní rase, ačkoli na první pohled se od nás značně odlišovali. Ale čím déle jsme se dívali, tím více se rozdíly stíraly a počáteční ošklivost ustupovala realistickému pohledu.
"Krasavci zrovna nejsou, kdo však může soudit záměr stvořitele?" pronesl Hank filozoficky.
"Až přijdeš o bujnou hřívu a dravčí chrup, budeš jim docela podobný."
"Vidíte pouze jednu z mnoha genetických forem," upozornil nás Nejvyšší "a ne právě nejpovedenější."
"Tato malá špička zůstala bez odezvy, neboť nás zcela pohltila následující podívaná. Curriculum vitae tvorů, k nímž se osud zachoval s bezohlednou tvrdostí, bylo provázeno monumentálními záběry ze všech oblastí jejich života. Technika, kultura, cizí světy, velkolepý výčet úspěchů.
Nedovedu odhadnout, jak dlouho projekce trvala, vím jen, že jsme ji sledovali se zatajeným dechem a takřka naměkko vyslechli závěrečné poselství.
"Zdravíme vás, neznámé, a prosíme, abyste naše světy zabydleli, pokud to bude jen trochu možné. Udělali jsme mnoho chyb, přecenili své možnosti, proto teď navždy odcházíme. Mnoho štěstí, přátelé."
Obrazovka potemněla.

Hank se vzpamatoval první a hned zaútočil: "Zontaři si přejí osídlit planety a ty nechceš postavit ani mizerný vysílač!"
Nejvyšší mlčel.
"Zatím je vaše technika na vyšší úrovni, ale každým rokem se přibližujeme. Pokud budeš příliš otálet, skončíte jako bezcenný šrot."
"Ten z nás uděláte stejně."
Obava Nejvyššího z demontáže byla kamenem úrazu, jenže já se tentokrát nemínil vzdát jen tak. Čas strávený v dílnách ověřováním zásob a úmorným studiem databank se nyní měl zúročit.
"Nikdo nebude rozebírat funkční roboty, když jsou k dispozici náhradní díly, výkresy i výrobní postupy." Barvitě jsem líčil výhody spolupráce a soužití s lidmi, mocně podporován výřečným Hankem. Byli jsme na koni.
"Slova – žádné záruky!"
"Stačí ti čestné slovo anebo máme přísahat? Můžeme také podepsat smlouvu vlastní krví. Zapomněl jsem snad na něco?" obrátil se rozpálený navigátor na mě.
"Myslím, že jsi nabídl slušný výběr."
"Neznám zvyky pozemšťanů, předpokládám však, že i u vás podobné smlouvy uzavírají osoby ve vyšším postavení."
Protáhly se nám obličeje, ale přesto jsme se dále snažili polapit nedůvěřivého kyberneta do našich sítí. Zaplétali jsme se do nesmírně složitých kombinací všemožných lákadel a slibů. Vytvářeli jsme poetickou idylku, prostě hráli jsme vabank.
"Přes vaše ujišťování, zůstává riziko poškození anebo zničení některých z nás stále aktuální," nesedl Nejvyšší na vějičku.
"Nechceš přece, aby se roboti dozvěděli o Zontarské tragédii," pokusil jsem se o vyděračské manýry, když jemné diplomatické finesy zcela selhaly.
"Tato informace zůstává i nadále tabu!"
"Když já jsem strašně upovídaný," povzdechl si Hank. "Naštěstí mám mizernou paměť a můžu ledacos zapomenout. Chápeš? "
"Stačí náznak a zapomenete mnohem víc," zaznělo výhružně.

"Tak si myslím, Petře, že jsme si to u Nejvyššího pěkně posrali," zasmušile poznamenal můj společník a stáhl se do sebe.
Náhlé ukončení rozhovoru nevěstilo nic dobrého.
"Zatraceně," ulevil jsem si tiše, jenže to nebylo ono. Mocným rozmachem jsem nakopl pootevřený turniket a příšerně brnící palec připočetl k dalším pasivům.

Nevím, co si Zontarští roboti od osadníků slibovali, ale s námi rozhodně žádné terno neudělali. Hank opět upadl do své letargie a zajímaly ho pouze snové a prožitkové automaty. Já ubíjel čas vymýšlením nejrůznějších fíglů, abych se dostal všemocnému kybernetici pod kůži. Marná námaha. Elektronické monstrum ovládající Blassovu planetu zřejmě žádné zranitelné místo nemělo a tak na nás zbyla role podřízených, zcela závislých na jeho rozmarech. Zjištění nejen ponižující, ale i nanejvýš deprimující.
Právě jsem si smutnil a nostalgicky vzpomínal na všechny zábavy, které jsou nenávratně pryč, když se přihnal Hank. Rozcuchaný, rudý ve tváři a se zlobným leskem v očích.
"Ta bestie!" vydechl a začal systematicky proklínat veškeré roboty od primitivních kuchyňských pomocníků až po supermozky extratřídy.
"Co tě kouslo?" zeptal jsem se udiveně. Takhle rozpáleného jsem ho ještě neviděl.
"Poslyš, Petře, možná, že z těch snových seancí cvokatím, ale dosud jsem je měl pod kontrolou. Teď však - Nikdy jsem na takové zhovadilosti ani nepomyslel. Jsem přece normální chlap!"
"Drobátko si odporuješ. Jestli ti straší ve věži, nejsi normální."
"Zkus to sám," zaprosil.
Nemusel mě dlouho přemlouvat. Proč si nedopřát trochu rozptýlení. "No, dobře," souhlasil jsem váhavě, aby pochopil, jakou laskavost mu prokazuji.

Myšlenky se zvolna posouvají k danému cíli. Lýdie v nadýchaném župánku graciézně proplouvá útulným pokojem v intimním světle svíček. "Chci tě, miláčku," šeptá roztouženě a s vyzývavým pohledem usedá na měkkou válendu. Až sem je scénář bezchybný. Zatímco opětuji vášnivé polibky, snaží se moje nedočkavá ruka uvolnit z krajkového zajetí její prsa. Prsty se však dotýkají čehosi vlhkého, chladného. Udiveně se odtahuji. Lýdie se pitvorně šklebí, tělo ztrácí ladný ženský tvar, aby se posléze změnilo v odpuzující bezpohlavní bytost, která se po mě sápe sukovitými prsty. "Pojď sem," rozkazuje panovačně.
"Ne," ječím odporem a chraptivě vyrážím: "Konec! Konec!"
Biosnímače naštěstí uposlechnou a navracejí mě do reality. Sedím sám ve snovém boxu a otírám si chladný pot.
"Senzace," prohodím ledabyle, dřív než se netrpělivě čekající Hank zmůže na otázku.
"Opravdu?"
"Jak ve strašidelném zámku."
Chápavě se pousmál. "A neměla kozy," dodal ukřivděně, jakoby mě činil zodpovědným za tento nedostatek.
"Kdyby jen to, kamaráde! Náš přítelíček si s námi drobátko zažertoval."
"Elektronický vtipálek!" Dvě slova, ale kolik v nich bylo opovržení.

Neustále se opakující nechutnosti připravily Hanka o jeho oblíbenou zábavu. Zpočátku se na mě utrhoval, drezíroval roboty a Nejvyššímu nemohl přijít na jméno. Když už jsem měl jeho bolestínských nálad plné zuby, řekl jsem mu pěkně od plic, co si o něm myslím a očekával záplavu výčitek. Kupodivu zkrotl.
"Částečně máš pravdu," přisvědčil a kamsi zmizel.
S Hankem teď nebyla rozumná řeč. Odpovídal roztržitě, na půl huby a moje návrhy zamítal hned, jak jsem je vyslovil. Milostpán se urazil, konstatoval jsem v duchu a pomyslel si cosi nelichotivého o práci kosmopsychologů, kteří sestavují letové posádky. Jestli to takhle půjde dál...

Konec čtvrté části

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (20x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář