Odveta...........SF povídka

19. září 2006 | 09.48 |
› 

O jedné pomstě.

Byl jsem to, čemu se říká úspěšný mladý muž. Správně jsem použil minulý čas, protože vím, že už za pár hodin se má situace podstatně změní. Pracuji ve Vojenském výzkumném ústavu psychologie a jsem vedoucí"gumáků", jak se v žargonu říká oddělení, kde sevymývají mozky. Tady vymazáváme informace či zážitky jistým osobám krajně nepříjemné , a mnohé z nich nebezpečné jak pro ně, tak i pro armádu. Mnoho lidí by dalo majlantza to, aby se zbavili některých skličujících vzpomínek, ale tohle zařízení prozatím nepracuje pro obyčejné smrtelníky. Vláda a hlavně špionážní centrály si ho žárlivě hlídají, i když existuje pár soukromých, dobře utajených laboratoří, kde vám, pokud máte tučné konto, potřebný zákrok perfektně provedou.

V mnoha případech se ani tak nejedná o zbavená děsivého traumatu, jako o vyhnutí se trestu. Podle novelizovaného trestního právanelze v žádném případě odsoudit člověka za čin, pokud si na něj nevzpomene ani při speciálním výslechu a "proprání mozku". Přes veškeré usvědčující důkazy a svědectví musí být delikvent propuštěn na svobodu, i kdyby vyvraždil celou kolonii na Ganymedu.

Proč o tom mluvím? Celkem nedávno proběhl proces s Arturem Kellerem, lupičem a brutálním vrahem mladé ženy.Policie se tentokrát vyznamenalaa za dva dny ho zatkla v jednom baru na předměstí. Mizerných 48 hodin, ale i ty mu stačily, aby si ten gaunerdal vymazat paměťna dobu vraždy a její přípravy.

Při výslechu se divil, co po něm chtějí a celkem popravdě řekl, že si na nic nevzpomíná, což ostatně potvrdili i soudní znalci z oboru psychologie.

Prokurátor však nesložil zbraně. Neprodleně se obrátil na náš výzkumný ústav s požadavkem, provést přesnou mozkovou kopii obžalovaného a prozkoumat obsah jeho vědomí. Přes veškerou snahu mého kolegy, doktora Teda Vartena, nebyl objeven ani jediný mozkový engram obsahující potřebnou informaci.

"Můj mandant je v současné době nevinen, a pokud by se někdo měl potrestat, pak ať to jsou renomovaní vědci a lékaři překračující za velké peníze v ilegálních laboratořích zákon."

Obhájce měl pravdu. Obžalovaný si na vraždu nepamatuje, cítí se nevinný a trest by považoval za velkou křivdu. Po krátké poraděvynesl neúplatný elektronický ochránce spravedlnosti rozsudek. Artur Keller byl propuštěn z vazby a jeho mozkovou kopii musel ústav zlikvidovat. Z hloubi duše jsem proklel společnost JUSTROB, dodávající soudní roboty, a znechuceně vypnul telestěnu. Za jiných okolností bych si s rozsudkem moc hlavu nelámal, ale ta mladá krásná žena byla moje snoubenka.

Uběhl týden, a já v práci hledám zapomnění. Přes den to jde, v noci mě však tíží hrůzné sny. Stále vidím Lindu. Její zkrvavené tělo, obličej poznamenaný bolestí a strachem. Slyším, jak zoufale volá mé jméno. Probouzím se s bušícím srdcem na samém pokraji šílenství.

"Takhle se brzy sesypeš, kamaráde," obrátil se na mě kolega Varten a nalil mi do laboratorní kádinky všemi spolupracovníky vřele doporučovaný elixír. "Ještě sis to nerozmyslel?"

"Ne. Miloval jsem Lindu ... moc, a právě proto na ni nechci zapomenout, i když je mi nevýslovně smutno."

"Je to tvoje volba."

"Ano," souhlasil jsem rázně, abych ukončil nepříjemný rozhovor. "Tede," zavolal jsem, když už stál mezi dveřmi. "Promiň a díky."

Dobře vím, že mi kolegové chtějí pomoci, jenže výmaz mozku můj problém neřeší. Vrah Lindy je na svobodě, vesele si užívá života a vůbec ho netíží svědomí. Do mé bolesti se teď vkrádá jiný pocit: pomsta. A je každým dnem silnější.

Dlouhá řada náročných experimentů konečně potvrzuje moji teorii a navíc, testy nové aparatury jsou velice slibné. Zároveň s tím i můj plán odvety pomalu dostává konkrétní podobu. Najít Kellera nebude těžké a dostat ho do laboratoře, to by mi také nemělo dělat potíže. Poměrně často využíváme obdobná individua pro různé psychotesty. Hodnotíme nejen reakce, ale především mozkovou činnosta meze odolnosti. Stačí nabídnout lákavý obnos a mám ho v pasti. Jsem přesvědčen, že se mi podaří navrátit tomu zloduchovi paměť, téměř zcela odstranit výmaz a tak zlikvidovat jeho záruku beztrestnosti.Neúspěch kolegy Teda Vartena se tentokrát nebude opakovat. Jen se těš, vrahoune, vyhrožuji v duchu, už velmi brzy dostaneš možnost své zvrhlé choutky plně vychutnat.

Teprve v pátém baru jsem objevil Artura Kellera. Seděl sám a zadumaně si prohlížel prázdnou skleničku.

"Mohu si přisednout?"

Mlčky přikývl a objednal si bourbon.

"Doneste to dvakrát ," zavolal jsem na barmanku."A jednu si dejte na mě."

"S radostí," usmála sea s přesným profesionálním odhadem zvolila nejdražší značku. "Copak tu hledáte za štěstí?" nabídla mi pohled do výstřihu, jako drobnou kompenzaci výše mého účtu.

"Zkrachovalé individuality, ztroskotance,prostě lidi, co mají hluboko do kapsy."

"Tak to jste na správné adrese. Tady u těch," opsala rukou velký kruh, "kredity nikdy dlouho nevydrží."

Moje poznámka trefila do černého. Nemluvný společník vyndal pašované arteranské cigáro, olízl zápalný proužek a přitom si mě pátravě prohlížel. Nechtěl jsem nic uspěchat.

"Vo co tady kráčí, šéfe?" ucedil a s požitkem vyfoukl různobarevný kouř.

"Testujeme nové lékařské zařízení a potřebujeme různorodý vzorek mužské populace.. Čím rozdílnější skupina, tím lépe."

"K čemu to bude dobré?"

"Třeba k tomu, abyste si přišel na sto kreditů. Tedy pokud máte zájem a čas."

"Nebude to bolet?" zazněla nejistota v jeho hlase. "Sto kreditů není zas tak málo."

"Určitě se nevyhneme nepříjemným pocitům, ale chlap jako vy to hravě zvládne."

Sto dvacet?" natáhl ruku.

"Máte je mít," přistoupil jsem na jeho požadavek a zamával na barmanku. "Pojedeme hned, pane..."

"Keller. Jistě už jste o mě slyšel," s úsměškem očekával moji reakci.

"Nevzpomínám si. Já jsem teď měl jiné starosti."

Vycházíme z baru a můj luxusní ulder nás přátelsky vítá tichou hudbou.

"Krásné přibližovadlo," vydechne obdivně Keller, když se měkké sedadlo přizpůsobí jeho tělu. "Co takhle sto padesát?"

"Dám dvě stě," kontruji, ale tím definitivně končím další rozhovory na finanční téma."

"Platí," vyhrkl překvapeně a na oplátku se mě snaží pobavit nejrůznějšími historkami ze svého pestrého života.

Naslouchám jeho chvástání, ale nezapomínám na opatrnost. Aktivuji paralyzátor ukrytý v sedadle spolujezdce a přeměňuji tak Kellera v poslušného společníka.

Vjíždíme do ústavu a po kontrole mého certifikátu s velkým duhovým S nás doprovází jeden ze strážných robotů až ke vchodu do laboratorního oddělení. Vystupujeme,a po několika metrech vzplane napříč koridorem zářivá laserová stěna.

"Tak tomu říkám ochrana," pokyvuje Keller uznale hlavou, zatímco já se zabývám bezpečnostním dekodérem. Konečně laserové paprsky zhasnou a my máme volnou cestu do laboratoře.

Artur Keller sedí v křesle a se zájmem sleduje mé počínání.

"Jen si poslužte," usmívá se pobaveně, ale jen do té doby, než spatří známý mozkový snímač. "Tady nic nenajdete," zavrčí podrážděně a rázně si poklepe na čelo. "Žádnou mozkovou kopii, doktore! Na tom jsme se nedohodli."

"Klid, pane Kellere. Já opravdu nemám zájem o vaši mozkovou kopii," říkám podle pravdy a usazuji ho zpět do křesla.

"Padesát navrch."

Bez jediného slova vyndám z malého trezoru příslušný obnos a vtisknu mu bankovky do ruky. Jen si vychutnej sladkou chvilku, mizero. Brzy zjistíš, že tě moc radostí v příštích dnech nečeká.

Po finančním vyrovnání se znovu pouštím do práce. Propojuji citlivé elektrody, kontakty a mikroskopické sondy s psychopřílbou, počítačem a monitory. I když mozková kopie Artura Kellera skončila v anihilační kobce, měl jsem k dispozici pracovní záznamy kolegy Teda Vartena, což mi ušetřilo spoustu času. Ještě poslední kontrola záznamového zařízení a můžu začít.

Už první výsledky zcela nepochybně prokázaly, že ilegální zákrok prováděl mozkový specialista se špičkovým vybavením. Žádná fušeřina. Riskuji a zesiluji napětí. Jako sup kroužím nad paměťovým centrem, abych získal potřebné informace. Dvě hodiny svádím boj s hlubokým výmazem, než zaznamenám první úspěch. Neznámý doktor pracoval dobře, ovšem možnosti našeho ústavu jsou přece jen nesrovnatelně vyšší. Skládám jednotlivé fragmenty jako kamínky do mozaiky, ale bohužel, výsledný obraz zatím má příliš mnoho bílých míst.

Na můj příkaz zavádí medirobot stimulační mikročip. Nasazuji svůj nejvyšší trumf: zcela nová technologie obnovující poškozenou paměť a pomáhající vyvolávat vzpomínky. Keller sebou nespokojeně vrtí, než ho další dávka sedativ definitivně zklidní.

Chaotické obrazy na monitoru náhle ustávají a postupem času nabývají konkrétní podoby. Teď už vím, že mám vyhráno. Krok za krokem odhaluji hrůzné tajemství a nejednou se přistihnu, jak moc rád bych přeměnil laboratorní zařízení v popravčí nástroj. Přesto všaks bolestnou nenávistí sleduji až do konce děsivou podívanou očima brutálního vraha.

Roztřesenou rukou si otírám chladný pot a navyklými pohyby připravuji přehrávací zařízení. V našem archivu jsou pečlivě uloženy a roztříděny pocitové záznamy mnoha set kolonistů a vojáků Vesmírných jednotek. Každý z nich měl tu pochybnou čest, že se seznámil s mučící technikou nejrůznějších ras obývajících naši Galaxii. Fyzickou bolest i psychické mučení doprovázené úděsnými představami dovedli neznámí mučitelé až k absolutní dokonalosti. Ani samotné peklo nemůže konkurovatbolesti a hrůze, která se právě teď natrvalo zabydluje v mozku Artura Kellera, zrovna tak, jako obraz umírající mladé ženy. Vím, že za tenhle zákrok mě čeká trestanecká planeta, ale v této chvíli mi na tom nezáleží.

Zelená kontrolka ohlašuje závěrečnou fázi přenosu. Ještě aplikuji zajišťovací dávku mozkového stabilizátoru, abych zabránil dalšímu výmazu, a pak už jen pozoruji, jak hbitý medirobot obratně deaktivuje složitou aparaturu a odpojuje psychopřílbu.Pohlédnu na Kellera. Tvář má klidnou, bez emocí, ovšem jen do té doby, pokud mu jeho pocity udrží chemoterapie na uzdě.

S vydatnou pomocí medirobota jsem naložil Kellera do svého ulderu a zamířil do parku, kam jsme s Lindou tak rádi chodili. Opět jsem ucítil onen svíravý pocit v hrudi, když jsem zastavil na poloprázdném parkovišti.

"Jdeme se projít," vyzval jsemKellera. "Znám tady poblíž jeden fajnový bar," risknul jsem malou lež.

"Ty platíš," zachrčel a udělal několik vrávoravých kroků opačným směrem, než jsem potřeboval.

"Platím," souhlasil jsem, opravil mu kurz a s nemalým úsilím ho dostrkalaž k naší oblíbené lavičce.

"Je mi blbě," pohlédl na mě vyčítavě.

Mlčky jsem vyňal malý injektor, vstříkl mu pět jednotek ELIMINU do krční tepny a rychle zmizel v blízkém houští okrasných keřů. Tento prostředek během chvíle odbourá ochrannou mozkovou bariéru,uvolní bolest s děsivými pocity, a navždy tak přemění Artura Kellera v ječícího šílence. Nestál jsem o tuhle podívanou, opravdu ne.

Když jsem zaslechl první, víceméně překvapený výkřik, vzdorně jsem pohodil hlavou a vydal se zpět k parkovišti. Snad ani ne za minutu vyhnal hlasitý řev několik mileneckých párů z úkrytů. Při pohledu na šťastné, nyní trochu vystrašené, dvojice mi bylo málem do pláče.

"Neměls ji zabíjet!" zavolal jsem do skučení a zuřivých nadávek. A jako porouchaný automat jsem neustále vyrážel: "Neměl, Neměl, Neměl. ..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.24 (17x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře