Symbióza...........SF povídka

23. únor 2007 | 17.00 |
› 

Vyprávění lovce

Po osmiletém toulání jsem se vracel na Zem a návrat ztraceného syna byl příměr, který seděl jako ušitý. Celý ten dlouhý čas byl z větší části vyplněn vzrušujícími lovy na planetách nejrůznějších typů. Zpočátku zajímavá práce, díky rozmanitosti prostředí, se postupně měnila v řeholi. Stále častěji jsem počítal zbývající dny svého závazku a čím dál víc se mi stýskalo po klidných lesích, kde už lovce nemůže nic překvapit.

Těšil jsem se na báječnou dovolenou, ale zatím již druhý den trčím na Marťanském kosmodromu a čekám, až se unaveným technikům podaří odstranit závadu na chladícím systému dopravní lodi. Je skoro neuvěřitelné, že mám v kosmu nalétané fantastické vzdálenosti bez nehody a tady, za humny matičky Země, má pravidelná linka vážnou poruchu.
Kovový hlas inforu ohlásil další tříhodinové zpoždění a doporučil návštěvu kulturního střediska. Pominul jsem tuto možnost, ostentativně se obrátil na druhou stranu a opět zamířil do občerstvovací zóny.
V bufetu zbylo pár lidí. Ostatní seděli u polyvize a bez dechu hltali další díl Kary z hvězd, s božskou Nelou Larnovou v hlavní roli. Nekonečný seriál, příliš stupidní na můj vkus.

Objednal jsem si kávu a sjel pohledem hosty. Milenecký pár, zahleděný do sebe, mě nijak nezaujal. Zato skupinka mladých mužů, živě diskutujících, upoutala moji pozornost. Lovecký dorost při návratu ze svého prvního samostatného lovu dojmy přímo přetékal.
Hledal jsem instruktora. Seděl opodál a mlčky sledoval vzrušené vyprávění. Nenápadně jsem si ho prohlédl. Ne, nemohl jsem se mýlit. Bezpečně jsem poznal Franka Varena, muže, který i mě zasvěcoval do tajů Hubertova řemesla. Svého času patřil k lovecké elitě, pak však přišla havárie na Kranteru a konec lovecké kariéry.
Upíjel jsem kávu a naslouchal barvitému líčení štvanice na "hrozného" orka. Přiznávám bez mučení, že mě pobavilo. S trochou nostalgie jsem si vzpomněl na své začátky. Také jsem kdysi prožíval podobné opojení a dokonce si myslím, že i Varen měl stejný pocit. Díval se na ty své zelenáče se zvláštním, snad trochu smutným pohledem.

Diskuse o lovu skončila, ale řeč se i nadále točila kolem zvířat, až sklouzla na symbiózu. Hlavní slovo měl vytáhlý čahoun s rezavým knírkem pod nosem. Vše, co říkal bylo správné, ale jaksi nepřirozené, vyčtené z knih a příruček. Postrádal jsem osobitý přístup k tématu. Nedalo mi to:
"Promiňte, že se vám do toho pletu," omluvil jsem se. "Ale proč tak učeně? Myslím, že příliš zužujete pojem symbiózy."
Bylo vidět, že jsem zasáhl mladíka na citlivém místě. Nepřátelsky se na mě podíval a s notnou dávkou pohrdání řekl: "Tohle jsou, pane, ověřená fakta ...žádná lovecká latina. Pokud vůbec víte, oč se jedná," dodal jedovatě.
Už jsem měl pádnou odpověď na jazyku, když se nečekaně ozvalo: "Člověče, Garnere, kde se tu bereš?"
Varen přiskočil a již mi mohutně třepal pravicí. Než jsem stačil odpovědět, obrátil se na své žáky a řekl: "Tohle je slavný Mik Garner, o kterém jsem vám tolik vyprávěl. Zatím jediný, komu se podařilo složit pirsouna."
Nahrnuli se kolem mě s takovou úctou, jako kdybych měl uloveného pirsouna dosud v zavazadle.
"Promiňte, pane Garnere," omlouval se knírek zahanbeně.
Mávl jsem velkoryse rukou. "Víte, vzpomněl jsem si na příhodu, která se kdysi stala na Thorgu. Zvláštní symbióza, ryze lovecká a životně důležitá."
Mládenci byli viditelně zklamáni. Očekávali vzrušující zážitek, a zatím...
"Vyprávějte nám o pirsounovi. Jak jste ho dostal?" žadonili lovečtí adepti.
"Mějte rozum, bránil jsem se rozpačitě. "Kolem toho zvířete bylo až zbytečně moc vzruchu. Kenův příběh je mnohem zajímavější."
"Tak spusť," řekl Varen a já se nedal podruhé pobízet.

Ken Odlet pracoval na Thorgu jako profesionální lovec. Nečekaná nabídka, aby seznámil nový vědecký tým se všemi záludnostmi zdejšího prostředí, mu nejen lichotila, ale byla i finančně výhodná natolik, že se prostě nedala odmítnout.
V prvních dnech se rozhodně nepřetrhl. Provedl biology v blízkém okolí základny, pro radost jim ulovil hbité rakouny a další drobnou havěť, o níž by jeho obchodní partneři rozhodně neměli zájem. Rozdal nepředstavitelné množství rad, informací a pečlivě připravil trasu expedice.
Míjely dny a Kenova nepokojná krev se bouřila proti zahálce. Když zjistil, že výprava byla znovu odložena, usoudil, že by volný čas mohl využít vhodnějším způsobem. Rozhodl se projet Velkou pouští a zalovit si až u teplých jezer. Lákaly ho hustě zarostlé bažinaté břehy s nespočetnými koloniemi duhových dráčků, po nichž je stále velká poptávka. Na základně žádné námitky k jeho cestě nebyly. Ochotně mu zapůjčili transportér i potřebné vybavení.
"Do týdne jsem zpátky," zavolal vesele druhý den ráno a s mohutným houkáním se rozloučil. Za hodinu už jel nevlídnou, šedavě žlutou plání Velké pouště. Před sebou měl několik set prašných kilometrů a za nimi, jak doufal, snadnou kořist.Usmál se a zvýšil rychlost.

Minul první oázu porostlou smutnou, hnědozelenou trávou a kvetoucími keři. Rostlinám tu k životu muselo stačit pouze pár deštivých dnů a krapek spodní vody, za níž se nenasytně táhly dlouhé kořeny. V žádné oáze, a bylo jich požehnaně, nebyl sebemenší potůček ani pramínek, a přesto se to zde hmyzem i drobnými obratlovci jen hemžilo.
Jedinou větší zvěří na celé rozloze Velké pouště byli rypouši. Nenáročná zvířata se směšně dlouhým rypákem, často procházela rozsáhlé prostory, aby našla dostatek potravy. Proto je také příroda obdařila vynikajícím čichem a končetiny posílila zdvojenou soustavou svalů. Rypouši vycítili vodu hluboko pod pískem a v mžiku dokázali vyhrabat hluboká napajedla, která sloužila i ostatním, věčně žíznivým živočichům. Tohle všechno Ken dobře věděl. Měl rád tuto planetu a prožil na ní dlouhý čas.

Opět projel ostrůvkem zeleně, ale ani tady nezahlédl žádného rypouše. Tím si však hlavu nelámal. Plachá zvířata jistě zmizela, sotva v dáli zaslechla hluk transportéru. A tak pouze vypasená místa prozrazovala jejich nedávnou návštěvu.
Chraptící přehrávač, mocně podporovaný Kenovým nemuzikálním hlasem, vedl nesmiřitelný souboj s hučením motoru. Souzvukem těchto tří elementů vznikla bouřlivá kakofonie, jež poměrně přesně vystihovala Kenovu letoru: ráznou a nezdolnou. Aniž si to uvědomil, byl již sedm hodin na cestě.
Na obzoru se objevila tmavá skvrna a zvolna se zvětšovala. Neklamná známka toho, že se blíží k další oáze. Právě když přemýšlel, co si dá k obědu, byly jeho kulinářské myšlenky surově přerušeny. Transportér se nečekaně naklonil na bok, motor vztekle zavyl ve vysokých obrátkách a v příštím okamžiku se vozidlo začalo propadat do písečné pasti.
Kaverna?! Tady? Mihlo se překvapenému Kenovi hlavou. Neztratil rozvahu. Bleskově vyhodil pohotovostní vak a vzápětí vyskočil, jak nejdále mohl. Dopadl do jemného sypkého písku a usilovně se hrabal do bezpečí. Šlo to špatně. Písek pod ním sedal, snažil se ho pohltit. Cítil, jak mu po zádech stékají potůčky studeného potu a když se konečně mohl ohlédnout, zasypávaly právě poslední tenké pramínky písku vrcholovou kopuli kabiny.

Nevěřícně hleděl na místo, kde před minutou zmizel nákladní transportér a klel jako pohan. Záplava nadávek mu brala dech, dusil se jimi, ale nedokázal přestat, dokud nevyčerpal celý bohatý repertoár. Jakmile pominul první nával zlosti, rozhlédl se kolem sebe. Pohotovostní vak ležel opodál. Bez něj se přežít nedalo, ale stejně ...
Bylo zbytečné si něco namlouvat. Žádná pomoc nepřijde, ačkoliv na Thorgu je dost lidí i techniky. Ztrátou transportéru nepřišel jen o zásoby a pohodlí, ale především o spojení.
Krátká inventura mu pozvedla sebevědomí. Má k dispozici potravinový balíček (při šetrných dávkách vystačí týden), podrobnou mapu, léky, pistoli s krabičkou trhavých nábojů a další drobnosti. To vše samozřejmě potřebuje, ovšem nic nevyváží dvoulitrovou láhev osvěžujícího nápoje.
Na zpáteční cestu se vydám až večer, rozhodl se Ken a zamířil k blízké oáze, kde původně chtěl poobědvat. Za slabou hodinku byl na místě, ale i ta jediná hodina úmorného vedra mu názorně ukázala, co ho čeká.
Zalezl do houštiny, odkud vyplašeně vzlétl mrak pestrých opeřenců, hlasitě protestujících proti jeho vpádu, a dal se do studování mapy. Dlouho počítal a zvažoval své šance. Jediné, co mu dávalo jakousi naději, bylo velké množství oáz, vzdálených od sebe v poměrně malé vzdálenosti. Jejich dosažení se stává každodenním úkolem i životní nutností. Dá se to vůbec dokázat? Ptal se sám sebe. Dá, ale bude to cesta peklem.

Šel s krátkými přestávkami celou noc, neboť nedostatek potravy a nápojů nebyl zatím příliš citelný. Tuto etapu snadno vyhraje, ale další? O tom raději nepřemýšlel. S přibývajícím světlem stoupala teplota. Přidal do kroku a do vytčené oázy dorazil právě včas, aby se vyhnul začínající výhni.
Spal bídně. Často se budil mučivou touhou po vodě, kterou si tvrdošíjně odpíral. Nakonec stejně podlehl, ale jediný doušek nemohl přinést žádnou úlevu. S nechutí ukousl několik soust. Převaloval je v ústech a těžce polykal.
Šustěním a tichým halasem se ohlásil probuzený život. Znamení, že moc Asterionu začíná slábnout. Na cestu však bylo ještě příliš brzy. Zavřel oči, ale neodbytně dotírající žízeň nedopřávala klidu.
Vzpomínka na rypouší napajedla postavila Kena na nohy. Jak jen mohl zapomenout?! Zakrátko je skutečně objevil, bohužel, všechna jako troud. Přesto pokusil štěstí. ... Nic ... Naprosté fiasko. Zaprášený a s odřenými prsty se vyčítavě díval na hromady zbytečně vyhrabaného písku. Nikde ani kapička.

obrazek

Udržoval nepříliš vysoké, zato pravidelné tempo po celých pět hodin. Teprve potom usedl na zvětralý, denním žárem se drobící kámen a dopřál si delší odpočinek. Tichá noc jiskřila světlem mihotavých hvězd a vytvářela zdání klidu a pohody. Ken však byl v situaci, kdy mu nutně musel chybět cit pro krásu. Dnes ho čekal perný oříšek. Oáza, do níž směřuje, je ze všech nejvzdálenější a pochod vyprahlou pouští za vzrůstajícího žáru znamená ohromné vypětí sil a několik doušků vzácné tekutiny navíc.
Závan horkého vzduchu byl prvním varováním. Ken se snažil přimět znavené tělo k větší rychlosti. Úporně se dral kupředu, v marné snaze utéci zářícímu kotouči. Pravidelný rytmus se již dávno vytratil, nohy měl jako z olova. A pak Asterion udeřil naplno.
Klopýtal bičován vražednými paprsky, více podoben poškozenému automatu než lidské bytosti. Voda byla ohavně teplá a nepatrné dávky už dávno nestačily k osvěžení. Oslepený slaným potem, otupělý a nevnímající okolí, vytrvale postupoval za svým cílem.

"Kdyby nebylo Země, chtěl bych žít na Thorgu," prohlásil před lety velitel mezihvězdné expedice, která tu strávila tři poklidné měsíce. Výrok kapitána Frederiksona vyvstal Kenovi náhle v mysli a byl oceněn hořkým úšklebkem. V jeho případě působil až neskutečně ironicky.
Všude kolem něj byl jen písek, písek, nekonečné moře písku... Vnikal do všech pórů těla, oslepoval oči, usazoval se v uších, v nose a skřípal mezi zuby. Už neměl ani sliny k navlhčení okoralých rtů. Skoro v bezvědomí se dovlekl do vytoužené oázy.
Mdlobám podobný spánek netrval dlouho. Téměř bez smyslů vytáhl láhev a dychtivě se přisál k hrdlu. Tentokrát již rozum nestačil ovládnout utrýzněné tělo. Vypil vše, do poslední kapky, a vzápětí tvrdě usnul.

Prázdná láhev! Nejstrašnější okamžik strastiplné kalvárie. Konec? Definitivní konec! Ne! Zatím ne! Ken nepatřil k lidem, kteří se jen tak poddávají osudu. Snad to byla síla vůle, možná stavovská čest, ani sám nevěděl, co ho žene vpřed.
Únava se projevovala stále zřetelněji. Krok ztěžkl. Nohy se bořily do prachových návějí a zpocená, nemytá kůže k uzoufání svědila a pálila. V duchu počítal, kolik kilometrů ještě zbývá na základnu. Výsledné číslo nebylo nijak povzbudivé. Nastávající chládek přinesl úlevu, ale nemohl vyrovnat nápojový deficit.
Vzpomínka na doušek chladné vody, jimž by svlažil vyprahlé hrdlo a rozpukané rty, uváděla Kena do pocitu nesnesitelných muk. Postupoval zvolna a cítil, jak v něm narůstá vztek. Chápal, že je absurdní vinit planetu za své potíže, a přesto ji proklínal stejně jako kavernu, žár i bezvodou poušť. "Thorg," sípal nenávistně, "Thorg je zabijácká planeta!"

Dlouhý písečný val přehrazoval cestu. Před pár dny jej prostě objel velkou oklikou, teď neměl chuť si zacházet. S rozmrzelostí začal stoupat napříč svahem. Nečekaný ostrý skřek zmrazil Kenovi krev. Ozval se jednou, jedinkrát, a přece stačil, aby mu pořádně potrápil mozek.
Každá planeta, Thorg nevyjímaje, měla své nebezpečí, své strašidlo, jehož obludné schopnosti v podání loveckých mazáků neustále narůstaly. Ken samozřejmě nevěřil na žádné obří améby, pouštní ghúly a jiné morbidní příšery, ale dnes... Unavený, osamělý... Několikrát se přistihl, jak pozorně naslouchá.
Pohled na pískovcová skaliska, zarostlá hustou vegetací, způsobil, že jeho bojový duch opět nabyl vrchu. V pravý čas. Ještě chvíli a začal bych litovat sám sebe, přiznal si poctivě. Ostrůvek zeleně se stal magnetem. Ken se napřímil a ač se to zdálo nemožné, rázně protáhl krok.

Probudil se za úmorného vedra. Žhavý dech pouště dosahoval právě maximum a násobil Kenovy útrapy. Všechny myšlenky, kterými se snažil zaměstnat mysl, aby odvedl pozornost od palčivé žízně, končily představou orosené sklenice. Bylo to k zbláznění.
Nevěděl, jak dlouho ležel v mrákotném stavu, když mu do vědomí pronikl úpěnlivý nářek rypouše. Zprvu se domníval, že se jedná o výplod zmučených smyslů, o halucinace. Nářek však neustával, a tak lovecká nátura nakonec zvítězila nad únavou. Těžce vstal a zamířil ke skaliskům.
Najít zvíře, jehož mimikry dokonale ukrývají v terénu, nebylo vůbec snadné.Vystrašený chomáček se tiskl k zemi a bázlivě sledoval blížící se nebezpečí. Sotva Ken překročil pomyslnou hranici útěkové vzdálenosti, začalo se mládě zběsile zmítat v usilovné snaze o útěk, podporované zoufalým řevem. Avšak bezvládné zadní nohy v zárodku hatily bolestné úsilí. Když rypouš poznal marnost svého počínání, uklidnil se a odevzdaně očekával svůj osud.
Kapky krve na příkré skalní stěně objasňovaly tragédii. Přemíra sebedůvěry zradila malého neposedu a následoval osudný pád. Z dalších stop bylo zřejmé, že se tu stádo zdržovalo delší čas a teprve Kenův příchod zahnal plachá zvířata do pouště.
"Jsi na tom bídně... Stejně jako já," soucitně pozoroval bezmocné stvoření. Vytáhl pistoli, ale vzápětí ruka se zbraní poklesla. Málem jsem provedl největší hloupost svého života, ulekl se, když si povšiml téměř neznatelné prohlubně, chabého pokusu žíznivého rypouše o napajedlo.

V příštím okamžiku již hrabal jako krtek. Písek, na povrchu vyschlý a sypký, byl pojednou vlhký, soudržnější. Tohle zjištění dodávalo sílu. Lapal po dechu, ale nepovolil, dokud se neukázala tmavá skvrna nasáklého písku a posléze loužička nahnědlé vody, jež se takřka neznatelně zvětšovala. Fascinující podívaná byla zároveň prověrkou jeho trpělivosti.
Počítal do sta... a ještě jednou, než mohl nabrat první kelímek. Voda chutnala odporně po hlíně a čert ví po čem ještě, ale přesto by ji nevyměnil za nejlepší šampaňské.
Trvalo hodnou chvíli, než zahnal žízeň a naplnil prázdnou láhev. Další hodinu potom strávil napájením rypouše, který se po celou dobu vytrvale hlásil o svůj podíl.

Jakmile večerní chlad přemohl celodenní úpal, vydal se Ken na cestu. Cítil se jako znovuzrozený a byl pln optimismu. Zmítající se, hlasitě protestující mládě se mělo stát jeho životní pojistkou.
"Proneseš se, drobečku, proneseš, ovšem bez tebe bych nedošel. Tak to pochop a neřvi," přátelsky mu domlouval.
Jenže rypouš byl paličatý jako starý mezek a vůbec nejevil ochotu cokoliv pochopit, což jasně dával najevo pronikavým řevem. Nakonec Řvoun - to pojmenování si zasloužil - přece jen dostal rozum a nechal se zkorumpovat listím a mladými větvičkami. Jedině voda mu byla odepřena, to však byla součást Kenova plánu.

Další klikaté přesuny z oázy do oázy byly veselejší. Žíznivý rypouš instinktivně vycítil, co se od něj žádá a stal se neocenitelným pomocníkem. Pokaždé bezpečně ohlásil místo s vodou a Ken se změnil ve studnaře. "Z nejhoršího jsme venku," liboval si a splácel mu chutným krmením. Bylo až s podivem, kolik toho dokázal do sebe nasoukat. Ztráta pohyblivosti se nikterak nedotkla jeho apetitu, spíše naopak.
Zdravý silný muž a nemohoucí mládě s vynikajícím čichem vytvořili vzájemně se doplňující dvojici. Náhodný, zato ideální symbiózní pár v dané situaci. Jejich šance tak značně stouply.
Společné soužití mělo ještě jednu kladnou stránku. Tíživý pocit osamělosti se vytratil. Ken už nemusel mluvit sám se sebou, ale obšťastňoval rypouše historkami, nad kterými by nejeden z kolegů nevěřícně zakroutil hlavou a případné dámy by střídavě bledly a červenaly. Řvoun byl trpělivý posluchač. Neskákal do řeči, ničemu se nedivil a neodporoval. Jen občas se zapomněl a zabečel Kenovi přímo do ucha. Obvykle se ihned omluvil tím, že ho láskyplně olízl drsným jazykem. Tento projev oddanosti a přátelství používal stále častěji.

"Dnes nás čeká poslední úsek, kamaráde," oznámil mu Ken slavnostním hlasem. "Tak vidíš, přece jsme to spolu dokázali."
Řvoun tomu sice nerozuměl, ale pro jistotu souhlasil hlasitým bekotem, což mu Ken velkoryse toleroval. Kamarádsky ho poplácal po nevzhledném rypáku a měl radost, že poranění nebylo tak zlé, jak původně vypadalo. Rypouš se rychle zotavoval a jeho nesmírná žravost byla příčinou nečekaného překvapení.
Když se Ken probudil, s údivem zjistil, že místo vedle něj je prázdné. Opatrně se rozhlédl. Svěží výhonky blízkých keřů zlákaly mlsné zvíře. Řvoun se směšně kolébal na nemotorných nohách a s přehledem zkušeného gurmána si vybíral šťavnaté menu. Jakmile však zaregistroval Kenovo probuzení, hrnul se k němu jako velká voda. Následovalo bouřlivé přivítání a teprve když usoudil, že učinil všem povinnostem zadost, spokojeně ulehl.

Večer se Řvoun opět ocitl ve vaku, i když tentokrát byl nadmíru nespokojený. Marně mu Ken vysvětloval, že namáhavá cesta je zatím nad jeho síly, až ztratil trpělivost a nekompromisně nacpal paličaté zvíře tam, kam patřilo. Uražený, ponížený rypouš pak ještě dlouho zlostně pofrkával a odmítal všechny nabídky na usmíření.
Vidina pořádného kusu masa a osvěžující koupele poháněla Kena vpřed. Ale rezervoár jeho sil, doplňovaný skoupými dávkami potravy, byl téměř prázdný. Šel stále volněji a volněji.
K ránu začala poušť ustupovat. Zvolna přecházela v travnatou savanu, sporadicky oživovanou plstnatými keři. Porost houstl. A když Ken pohladil první strom, věděl, že vyhrál. Dnes se již bez obav může dívat na vycházející Asterion. Za hodinu, dříve než začnou paprsky připalovat, bude na základně. Sundal vak a pustil rypouše.
"Tohle už zvládneš sám, paličáku!"

Řvoun byl se změnou náramně spokojený. Snaživě cupkal za Kenem, pletl se mu pod nohama a nemohl pochopit, proč nehloubí napajedlo na místě, které tak zřetelně označil. Že by se spletl? Ne. Skutečně cítil vodu. Pud, děděný z generace na generaci ho nutil hrabat, ale bylo tu ještě něco jiného, silnějšího. Chvíli nerozhodně přešlapoval a pak se rozběhl.
Prošli lesíkem a pohled na základnu vyvolal v Kenovi vlnu nadšení. Ovládla ho šílená, nezkrotná radost. Rozhazoval rukama a křičel jako pominutý. Zmatený Řvoun nechápal, co se s jeho přítelem náhle stalo a bázlivě ho pozoroval z bezpečné vzdálenosti.
Konečně se Ken uklidnil a jenom se tiše díval s podezřele se lesknoucíma očima. Zbývalo posledních sto padesát metrů.

Když vykoupaný, dobře najedený Ken zalehl, Řvoun se vůbec nerozmýšlel a vlezl si k němu. Cožpak Ken se proti tomu ani moc neohrazoval. Něco zabručel, obrátil se na druhý bok a spokojeně spal dál.Jenomže úzkostlivý doktor Tappler byl jiného mínění. Následovala vyčerpávající přednáška o bacilech, cizopasnících a podobné havěti, v jejímž závěru vytáhl vzpouzejícího se rypouše z lůžka a bez milosti ho zavřel do ohrady.
Po čtvrt hodině, k škodolibé radosti všech přítomných, musel doktor bezpodmínečně kapitulovat. Řvoun dělal čest svému jménu a tropil venku takový kravál, že lodní siréna je proti tomu šeptající fontánou. "Čert vem předpisy!" rouhal se Tappler, když otevíral ohradu s akusticky předimenzovaným vyhnancem.
Řvoun vešel s rypákem hrdě zvednutým. Opovržlivě se podíval na doktora, zcela ignoroval ostatní členy základny a s naprostou samozřejmostí se uvelebil tam, odkud byl neprávem vykázán. Několikrát se opatrně otočil, s láskou olízl svého velkého přítele a položil mu hlavu na prsa. Když se ujistil, že k jeho přítomnosti žádné další připomínky nejsou, zavřel blaženě oči.
Všichni na něj civěli s pusou dokořán a jen doktor Tappler se dal slyšet: "Tak, pánové, tohle je nejdokonalejší symbióza, jakou jsem kdy viděl."

"No, a to je celé vyprávění," obhlédl jsem lovecký dorost. "Doufám, že jsem vás moc nenudil."
V rozpačitém tichu se někdo zeptal: "Ken Odlet je pravé jméno? Nikdy jsme o něm neslyšeli."
"Ani jste nemohli," usmál jsem se."Takových lovců se na každé planetě potulují stovky."
"Nemáš pravdu, Miku," řekl Varen. "Ten, kdo tohle dokázal ... nebyl obyčejným lovcem." Z elegantní náprsní tašky vytáhl pomačkanou holografii a nechal ji kolovat. Ozval se děsný výbuch smíchu. Ukázněně jsem čekal, až na mě přijde řada...
Perfektní záběr dotvářel pointu mého vyprávění, ale malé tajemství, které jsem si chtěl ponechat pro sebe, bylo nelítostně odhaleno. Na ohmatané holografii jsem byl já, jak spím s rypoušem. Jeho hlava spočívala na mých prsou a vroucí pohled byl nad všechny komentáře.
"Zatracený Tappler!" ulevil jsem si celý rudý a za hurónského řevu mladých lovců jsem vybuchl: "V životě jsem toho chlapa neviděl!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.04 (25x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře