Duhovky.........SF povídka

11. říjen 2006 | 19.07 |
› 

Musí být mimozemšťani vždycky agresivní?

Představte si velký, duhově zbarvený meloun na šesti nožkách s hrozivě vypadajícími klepety. Přičtěte k tomu dva páry tykadel, s nichž ten menší je ukončen kapkovitým zrakovým orgánem, a dostanete poměrně přesný obrázek tvorů, které jsem zcela prozaicky nazval duhovky.

... Na planetě Ranza jsem přistál vlastně náhodou. Můj cíl ležel mnohem dál, ale porucha, během letu neodstranitelná, vyžadovala nouzové řešení. Nabízely se dvě alternativy: buď se vrátit sníženou rychlostí na Zem, anebo přivolat pomocnou loď z předsunuté základny a po opravě pokračovat v původní cestě.

Nad šálkem voňavé kávy jsem zvažoval všechna pro i proti. Neslavný návrat mě ani trochu nelákal. Zvolil jsem proto druhou variantu, vzdor tomu, že mě čeká dlouhá doba osamění.

Ranza byla jednou z mála planet, kde se člověk obešel bez skafandru. Atmosféra, i když řidší než pozemská, se dala docela dobře dýchat a mírné teploty s dostatkem vody příznivě dotvářely zdejší prostředí. Zbývala však otázka: jaké nebezpečí tu může číhat na osamělého kosmonauta.

Fotosondy i automatičtí slídiči, tvořící můj průzkumný předvoj, brzy rozehnali veškeré pochybnosti. Ranza prostě byla mírumilovná planeta, usedlá stará dáma, zcela nevhodná pro dobrodruhy, či jiné ostré hochy dychtící po vzrušujících zážitcích. Ostatně já jsem vůbec netoužil, aby se pro mě lasery a protonové granáty staly nezbytnými rekvizitami pokaždé, když z Rapíru vystrčím nos.

Abych si poustevnický život alespoň trochu zpestřil, podnikal jsem "výpravy do neznáma", jak jsem s jistou dávkou nadsázky nazýval své toulky po okolí. Nepřinesly nic mimořádného, tedy až do té doby, než jsem narazil na duhovky.

Po pravdě řečeno, jejich vzhled nijak zvlášť neohromoval. Nejednou jsem viděl živočišné formy tak bizarní, že by nad nimi zaplesalo i srdce rozmazleného fantasty z polyvize. Sledovat ovšem barevný mumraj početného houfu byl zážitek vskutku úchvatný!

V zakrslém porostu sháněly duhovky neúnavně potravu a mě si nevšímaly. Sotva jsem se však přiblížil blíž, než byly ochotny tolerovat, ustoupily s pronikavým pískotem. Udivovala mě nejen šikovnost, s jakou používaly silná klepeta k trhání a otvírání drobných plodů a semen, ale především vzájemná snášenlivost. Neviděl jsem žádné šarvátky, občasné majetnické spory řešily poklepáváním tykadel a komickými úklonami.

Celé dny jsem teď trávil v jejich společnosti a lákal je nejrůznějšími pamlsky. Mlsní tvorové se rychle zorientovali v nabídce a decentním poklepáváním tykadlyneustále loudili další a další přídavky ovocných komprimátů. Jakmile jsem však chtěl některou duhovku pohladit, varovala mě okamžitě výhružně vztyčená klepeta.

Na noc se stahovaly do doupat v nedalekých skaliskách polozasypaných pískem. Rád jsem sledoval jejich večerní návraty. Vpředu vždy kráčela největší, výrazně zbarvená duhovkaa za ní v zástupech ostatní. Prostřední řady byly vyhrazeny mláďatům. Malé kuličky se směšně kolébaly na nejistých nožkách obklopeny dojemnou péči.

Zásoba komprimátů se povážlivě ztenčila, ale naše vztahy setrvávaly na křehkém poli neutrality. Nepřisuzoval jsem jim žádnou zvláštní inteligenci, neboť každá snaha o bližší kontakt skončila fiaskem, Duhoví nevděčníci mě zcela jednoduše ignorovali, a když usoudili, že jsem až příliš dotěrný, vytratili se prostě do bezpečné vzdálenosti.

Opět jsem se začal toulat po Ranze a duhovkám už tolik času nevěnoval. Občas jsem se u nich zastavil, rozdal oblíbené pamlsky, nicméně očividný nezájem o moji osobu trval dále. Až jednou...

Ten den jsem se hladový a utrmácený vracel z dlouhé cesty. K lodi zbývalo posledních pár desítek metrů a představa horké sprchy a lukulských hodů nabývala stále jasnějších obrysů. Když jsem se prodral porostem nepoddajných plstnatých keřů, spatřil jsem u amortizačních vzpěr přešlapující duhovka. Překvapeně jsem zůstal stát. Až dosud se žádná v blízkosti Rapíru neukázala. Automaticky jsem sáhl po kostceovocného komprimátu a hodil ji nečekané návštěvě.

"Nechutná?" udivil mě nezájem o lákavý pamlsek.

Duhovka mě obřadně poklepala tykadly, kousek poodešla a vyzývavě pískla.

"Co potřebuješ, bakulko?"

Pískání se stalo naléhavějším.

"Tak jdem," odevzdaně jsem vykročil.

Pískot přešel do tóniny vyjadřující uspokojení. Snažil jsem se uhádnout, co ten večerní výlet má znamenat, jenže mé představy rychle zabředly do oblasti fantazie. Abych vyzkoušel pozornost své společnice, zvolnil jsem krok, ale jakékoliv loudání bylo ihned kvitováno nespokojenými protesty. Postupně se k nám přidávaly další duhovky a vzrušeně se dožadovaly informací. Za čas mě doprovázel početný sbor pištců, který měl bezpochyby jistý plán, ovšem čert ví, jakou roli v něm přisoudili mně. A s touhle rámusící suitou jsem vešel do jejich nocoviště.

Namísto očekávaného večerního klidu tu vládl nepředstavitelný chaos. Duhovky zmateně pobíhaly sem a tam, pískaly, a rozkmitaná tykadla připomínala rákosí v bouři. Z toho všeho vyvěral dojem, že je postihlo jakési místní šílenství. Teprve, když jsem si všiml, jak se největší z nich marně pokouší odtlačit velký balvan, pochopil jsem, oč tu běží. Uvolněný kus skály sjel z příkrého svahu a uvěznil v doupěti mládě. Roztomilý oblázek, k jehož odstranění jsem byl, patrně v nouzi nejvyšší, povolán.

Opřel jsem se do kamene vší silou, napjal svaly a kousek jsem ho odtlačil. "Tak si myslím, píšťalky, že měčeká perná robota," sípal jsem námahou. Sisyfovská technika však slavila úspěch. Centimetry přibývaly. Naříkající mládě mě pobízelo k další činnosti, jenže já už toho měl právě dost. Jakmile se ukázala úzká štěrbina, usedl jsem a těžce dýchal.

Několik nedočkavých duhovek přišlo zkontrolovat výsledek mého snažení. Tykadly přeměřily otvor, a zjištění, že je příliš malý, je přivedlo k akustické explozi.

"Hned to bude," tišil jsem marně pištící stádo, ale potřeba odpočinku jakéhosi přivandrovalého dvounožce nebyla brána na vědomí.

Znovu jsem zápasil s kamenem a nepovolil,dokud jsem zcela neuvolnil vstupní chodbu. Poklekl jsem, zalovil rukou v díře a opatrně postavil malou zajatkyni na zem. Stála na místě, chvěla se přestálým strachem. Jemně jsem ji pošimral mezi svěšenými tykadlya popostrčil k ostatním. Okamžitě se kolem ní nahrnuly, začaly jí prohlížet, utěšovat a přitom rámusily, až mi zaléhaly uši.

Vracel jsem se s dobrým pocitem a netušil, že výčet dnešních překvapení není dosud ukončen. Když jsem se totiž po chvíli otočil, zjistil jsem, že mám čestný doprovod. Početná skupina velkých, sytě vybarvených duhovek mě následovala až k Rapíru.

"Díky za zajímavý večer," rozloučil jsem se a konečně zamířil do sprchovacího boxu.

Záchranná akce naše vzájemné vztahy prohloubila. Duhovky mě ještě několikrát doprovodily, a kdykoliv mě zahlédly, pokaždé se legračně ukláněly a přátelsky pískaly. Důvěřovaly mi natolik, že již neutíkaly před mojí rukou a se stoickým klidem snášely mé škádlení.

Každý den mi palubní počítač promítl novou polohu pomocné lodi. Blížila se k Ranze na plný tah, jenže tenhle typ nepatřil právě k nejrychlejším. A tak raději ani nepočítám čas, který mi zbývá, než zaslechnu její motory.

Skalní městečko by zcela jistě zklamalo ambiciózní geology, zato však nabízelo vítané rozptýlení. Už v kadetce mě lákalo horolezectví, a nyní jsem mohl svůj klukovský sen realizovat. Na začátek jsem si vybral pár lehkých stěn a na nich nabyl dávné dovednosti. Často jsem teď prožíval opojný pocit z výšek, který zná jen ten, kdo se sám někdy vzpínal po skalách.

A pak jsem provedl kapitální pitomost. K jednomu vrcholu se vinula stezka, s níž by si bez problémů poradil i naprostý začátečník. Malá rozcvička neuškodí, usoudil jsem a pln elánu se hrnul k vrcholu. Samozřejmě, bez výstroje.

Snadný výstup ovšem moc radosti nepřináší. Proto jsem při zpáteční cestě zvolil náročnější trasu a slézal poměrně slušným tempem až do chvíle, kdy mi zcela nečekaně zůstal kámen v ruce. Bleskově jsem sáhl po nejbližším úchytu - ale to už jsem se krkolomně řítil dolů.

Skončil jsem v hluboké díře, naštěstí jen s nějakou tou modřinou a boulí, díky návěji jemného písku. I tak jsem pěknou dobu ležel stočený do klubíčka a těžce lapal po dechu.

Jen co mi trochu otrnulo, začal jsem se zajímat, kde to vlastně jsem. Situace nevypadala nijak růžově. Pohled na hladké kolmé stěny mě ujistil, že jejich zdolání nebude vůbec jednoduché.

Nemarnil jsem čas planými úvahami, a hned se začal soukat ven. Tiskl jsem se ke skále, využíval sebemenších nerovnosti. Marně. Pokaždé jsem sklouzl. Jediným výsledkem mého snažení byly jen další šrámy a odřeniny.

Veškerý písek jsem nahrnul k nejnižší stěně.Ulámal jsem si nehty, do krve rozedřel prsty, ale stejně jsem nedokázal vyskočit tak vysoko, abych se zachytil okraje jámy. Kupa písku, jež ztlumila můj pád, nestačilak vytvoření dostatečně vysokého náspu. Chybělo asi půl metru. Směšná vzdálenost pro kosmonauta, velká vzdálenost k životu.

Konec! Zbytečný a nesmyslný. Vyčítal jsem si hloupost, neopatrnost a kdo ví, co ještě. Přišla noc a zdála se téměř nekonečná. Chmurné představy mě obíraly o spánek a jitřily mé nervy až do rozednění. Světlo přineslo nejen úlevu, ale zároveň zmobilizovalo i moji aktivitu.

Řada neúspěšných pokusů úspěšně narůstala, a každý z nich se podepsal na mé kůži. Bylo mi jasné, že se touhle taktikou ven nedostanu, jenže nic jiného jsem stejně dělat nemohl. A tak jsem s beznadějnou neústupností pokračoval až do úmoru.

Úplně vyčerpaný jsem usedl do písku, opřel se o skálu a usnul únavou. Nevím, jak dlouho jsem spal, když mě probudil nějaký hluk. Pozorně jsem naslouchal se zavřenýma očima. Opravdu se mi to nezdálo! Zřetelně jsem slyšel zvuk padajících kamínků. Pomalu jsem otevřel oči a udiveně pohlédl na můj pracně vybudovaný násyp. Podstatně vzrostl a další kamínky na něj jen a jen pršely. Zvedl jsem hlavu a v tu chvílipocítil, jak mě zalévá ohromná vlna naděje, štěstí i vděku za obdivuhodný projev přátelství. Nahoře okolo jámy stály největší duhovky a shazovaly kamínky, které jim ostatní neúnavně přinášely.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.05 (22x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře